S lítostí jsme přijali zprávu, že 26. srpna 2026 zemřela Alena Lukášová, dlouholetá ředitelka Městské knihovny Valašské Meziříčí, kterou vedla do roku 2005.
Knihovna pro ni nebyla jen prací. Byla místem knih, setkávání, rozhovorů a přátelství. Kdo tehdejší knihovnu zažil, možná si vzpomene na besedy a také na dlouhé večery po jejich skončení, kdy se ještě sedělo, povídalo a diskutovalo. K lidem, se kterými ji pojilo přátelství, patřili například sochař Ambrož Špetík, Miroslav Kabela nebo Jiří Deml.
Alena byla velkou čtenářkou. Ke každému dni patřila káva, tatranka a denní tisk. A samozřejmě knihy. Spousta knih. Romány, detektivky, historie – četla ráda a hodně a knihy byly přirozenou součástí jejího života.
Jako ředitelka sledovala, kam se knihovnictví posouvá, a nebála se nových věcí. Za jejího vedení začala knihovna s automatizací svého provozu. Nové možnosti ji zajímaly a měla odvahu je zkoušet. I díky tomu se knihovna postupně měnila a držela krok s dobou.
Byla oporou našeho týmu a uměla stát za svými lidmi. Důvěřovala nám a my jsme důvěřovali jí. Nebyla pro nás jen ředitelkou, ale kolegyní, se kterou jsme za ta léta zažili spoustu práce, změn, ale také legrace a společných chvil.
K Aleně neodmyslitelně patřili také psi. Kde byla Alena, tam většinou nechyběl ani pes – a knihovna nebyla výjimkou. Její čtyřnohý parťák s ní chodil do práce každý den a stal se přirozenou součástí našeho knihovního života.
Kdo ji znal osobně, ten si ji také těžko vybaví bez jejího velkého smyslu pro legraci. Humor provázel Alenu i knihovnu po celou dobu jejího působení. Uměla si dělat legraci ze života, ze situací kolem sebe i sama ze sebe. I díky tomu na dobu, kdy knihovnu vedla, mnozí nevzpomínají jen skrze práci a změny, kterými knihovna procházela, ale také přes nejrůznější historky a společné zážitky.
Za léta, kdy knihovnu vedla, v ní zanechala kus sebe. V lidech, kteří s ní pracovali, ve čtenářích, kteří ji potkávali, i ve vzpomínkách na knihovnu své doby.
Na Alenu budeme vzpomínat s úctou, vděčností, ale také s úsměvem. Protože právě ten by k ní nejspíš patřil víc než příliš vážná slova.
Ali, děkujeme. 
