dnes zavřeno  
nahrávám mapu....

Datum / čas
1. 2. 2018 - 28. 2. 2018
Celý den

Místo
vestibul knihovny


Pavel Hon: Ze třetí řady podruhé

Výstava fotografií ve vestibulu knihovny potrvá do konce února.

„Když kolega mé maminky přinesl k nám domů první fotografie mé půlroční sestřičky, uchvátily mne natolik, že jsem zatoužil podobné obrázky sám vytvářet – a tato touha mě už drží přes půl století. Nespokojoval jsem se ale s pouhým mačkáním spouště; už tenkrát, ve věku třinácti let jsem chtěl přijít fotografii „na kloub“- a to mi nakonec vydalo na celoživotního koníčka i profesní orientaci. Říkám sice, že jsem vzděláním profesionál, ale srdcem jsem byl vždy amatér. Po vesnickém fotokroužku jsem byl aktivní ve fotokroužcích na gymnáziu i jako student přírodovědecké fakulty Palackého Univerzity v Olomouci. Tam vedl fotografický kroužek známý fotograf dr. Miloslav Stibor. Po absolvování čtyř semestrů matematiky a fyziky se mi jako zázrakem otevřela možnost pokračovat ve studiu na „zbrusu„ nové katedře optiky a jemné mechaniky, kde přednášeli mj. přední odborníci z přerovské Meopty – výrobce proslulých Flexaret a dalších fotografických přístrojů.
Po promoci, kdy jsem nastoupil do rožnovské Tesly, se tato moje vášeň mohla jaksepatří rozvinout. V „tesláckém„ fotokroužku se nám věnovali slavní fotografové, jako už zmiňovaný dr. Miloslav Stibor, ing. Mirek Bílek, Milan Borovička a další. Hodně nám všem dala také tehdy módní „družba„ s fotokroužkem v berlínském Kopníku v tehdejší NDR, která vyvrcholila výměnnými návštěvami a celoživotním přátelstvím.
Silnými impulzy pro mé fotografování byla také přátelství s umělci, jako manžely Podešvovými, Luďkem Majerem, herci a pěvci z ostravského, ale i pražského Národního divadla.
Jako student jsem byl „skalním“ zastáncem formátu 6×6 cm s tím, že už tehdy jsem se pokoušel zhotovovat barevné fotografie – co to obnášelo koncem 60. let, to si už dnes stěží umí někdo představit. V Rožnově, kam jsem přišel v roce 1964, jsem plynule přešel na kinofilm – barevná fotografie mě však stále „držela“, ať už diapozitivy, nebo papírové obrázky, vyráběné v poloze „skrčence“ v koupelně panelákového bytu.
V r. 2000 jsem začal s digitální fotografií, jejíž výhody brzy vytlačily i z mého amatérského fotografování klasické snímání na film; temnou komoru se zvětšovákem nahradil počítač s tiskárnou.
Ze třetí řady – výběr divadelních fotografií představuji zde už podruhé, tentokrát jako nejlepší snímky za posledních patnáct let – aby mohli tyto snímky shlédnout i ti, kteří nenavštěvují ostravská divadla pravidelně.“
RNDr. Pavel Hon